Jak se fotí minilidi

 

Focení dětí je jedno z mých nejoblíbenějších, protože s jistotou vím, že to bude 100% přirozenost. Otázkou vždy však bývá, kolik temperamentu a jaký naturel jste svému dítku předali geneticky.

Mám pár osvědčených triků, které na děti používám. Od určitého věku se s nimi nechá tak trochu vyjednávat a občas už se nechají taky trochu obalamutit, ale to jen na pár zlomků vteřiny, což na fotku stačí.

Na každé focení se připravuji individuálně. Volím vhodné prostředí, kde hledám vždy něco, co tam bude k zaujmutí. Kytičky, zvířátka, v plánu jsou i mašinky a tak různě. Občas mě napadne k dané příležitosti nějaká rekvizita, abych děti nějakým způsobem zabavila.

Co jsem si myslela, všimněte si toho minulého času, že největší pecka pro děti bude velký plyšový medvěd, který byl určen k tomu, že dětem bude dělat radost. Zatím bez úspěchu. Děti téměř nezajímá 🙂 Zajímá více přerostlé děti v mém věku.

A pak tu máme speciální skupinu dětí, jsou to děti zhruba od 1 roku do 2 let. U těchto dětí, mé sebevědomí fotografky, prudce klesá. Jsou momenty, kdy zoufalost střídá rezignace a opačně. Do toho se přidává frustrace z toho, že děti v tomto věku jsou nejroztomilejší a já stále a pouze jen zachytávám záda prchajících dětí.

K napsání tohoto článku mě přivedla má nedělní zkušenost, o kterou se s vámi teď (teď už radostně) podělím. Když jsem se na celou tu situaci podívala zpětně, přišlo mi velmi vtipné, jak takový dva malý špunti, dokážou hýbat světem.

Objednávka byla zadána celkem dlouho předem, takže na přípravu bylo dost času, ale většinou to nechávám pocitově na poslední chvíli. Věděla jsem, že se ke mě chystají dvě sestry s dvěma dětmi, velmi podobného věku. Holky jsem znala od vidění a taky jsem věděla, že mají malé děti a věk jsem jim odhadla tak na rok a půl. Jelikož jsem nedávno takhle malou holčičku fotila, moc jsem se na focení těšila. Tak jsem nachystala medvěda, na poslední chvíli koupila ooobrovskou růůůůžovou cukrovou vatu, protože u nás ten den byla pouť, geniální nápad! Měla jsem z něj obrovskou radost, už jsem viděla ty roztomilé fotky, jak si děti ujídají cukrovou vatu, jak krásně růžová barva bude tvořit kontrasty a děti budou mít ještě radost, že můžou u focení mlsat. Medvěd už měl být jen jako třešinka na dortu. Vždyť přeci dvě mladé krásné maminky s takovými andílky se musí fotit sami.

Když jsem se šla seznámit s mými dnešními modely, nahlédnu do auta a už jsem věděla, že cukrová vata asi neprojde, byla totiž skoro větší než děti samotné a v tomto věku rok nebo rok a půl hraje velkou roli, to jsem neodhadla, děti mají teď tak rok a ta chemická cukrová vata byla blbá volba, no nic, máme ještě medvěda, ten bude super.

Medvěda jsem vytáhla už po prvních 10ti minutách zoufalého přemýšlení, jak ty dva divochy zaujmout. Bohužel je téměř vůbec nezajímal.

 I děti mají své potřeby a tak žízeň a potřeba mít své osobní věci u sebe vzrůstala už asi po 12ti minutách focení. V hlavě mi běhalo, proboha, co profesionálního z toho mám vymáčknout, vždyť tohle si nafotí každá maminka přeci sama!

Taky se hodně brečí, protože děti ještě tak trochu vrávorají a je to jeden pád za druhým. Taky je zima, teplo, žízeň, hlad a pořád hledáme maminku. A v neposlední řadě únava.

O tom, že celé focení mají úplně „na háku“, není pochyb. Ještě, že s sebou máme strejdu osvětlovače, který děti, občas zastaví, když se řítí do rybníka nebo k zemi. Taky pomáhá jako upoutávač pozornosti, ale je marnej jako já 🙂 Když něco zabralo, tak maximálně na pár vteřin. Nápady docházejí a já foťák plný neurčitých snímků bez hlavy a paty.

Došlo i na cukrovou vatu, z které se v autě za dobu focení stalo cosi nevzhledného a scvrklého, což nám ale umožnilo to, že cukrová vata nepřevyšovala děti a zkusili jsme fotit. Jenže taky bez zájmu 🙁 Únava už gradovala a pláče bylo čím dál víc. Maxík přeci jen s nedůvěrou ochutnal. 

Po dvou hodinách jsme se rozloučili, ale tím pro mě práce nekončí. Další dva dny jsem si lámala hlavu nad postprodukcí a výběrem fotek z toho množství, kde mi z polovičky děti ukazovaly záda, ze čtvrtiny fotky neměly profesionální váhu a z toho zbytku na mě vykouklo toto. Posuďte sami. Nejsou to Andílci?